1. pražská konference
věnovaná odkazu
otto fenichela

strach z cizího
Antisemitismus, xenofobie a zkušenost „uncanny“

23. – 25. 10. 2015

O Fenichelovi

Historie ČPS

stručná historie

OTTO FENICHEL

Otto Fenichel se narodil 2.12. 1897 ve Vídni a zemřel 22.1.1946 v Los Angeles.

Uplynulo tedy již skoro 70 let od jeho smrti. Byl jedním z nejvíce fascinujících představitelů druhé generace psychoanalytiků. Ačkoliv jeho dílo by mohlo být zapomenuto působením času a zastíněno záplavou nových teorií a nových pojmů, nestalo se tak. Kdokoli se vrací k základům psychoanalýzy, jak ji utvořil Freud (libido, nevědomí, vytěsnění, topografický a strukturální model, dynamické a ekonomické hledisko), dříve nebo později se setká s Fenichelem. Fenichel byl ortodoxním freudiánem v pozitivním smyslu a ve své době vášnivým kritikem nové literatury a rozbíhavých tendencí v psychoanalýze, které se začaly objevovat ve dvacátých a hlavně pak třicátých letech (např. Kleinová a jejími následovníci).  Měl pověst skvělého teoretika s nebývalým klinickým vhledem, výborného učitele, organizátora a velmi plodného autora, který přispělmezi roky 1920 až 1945 doslova ke všem oblastem psychoanalýzy. Jednou z jeho mnoha zásluh bylo zformování a následné uznání pražské psychoanalytické skupiny jako Studijní skupiny IPA (Mezinárodní psychoanalytická asociace) na  14. kongresu IPA v Mariánských Lázních v roce 1936.

Otto Fenichel studoval lékařství ve Vídni v letech 1915 – 1921. Již v roce 1915 začal navštěvovat  přednášky Sigmunda Freuda a od roku 1918 se účastnil vědeckých schůzí Vídeňské psychoanalytické společnosti, aby už v květnu roku 1920 se staljejím členem. Osobní analýzu měl nejprve u Paula Federna, a potom ještě pokračoval v Berlínském institutu – po svém přestěhování do Berlína v roce 1922 – u Sándora Radó. Když byl Fenichel ještě ve Vídni, angažoval se v pokrokovém hnutí mládeže, v němž se účastnili také další budoucí analytici jako Siegfried Bernfeld, Wilhelm Reich a Anna Reichová a také Ernest Simmel. Toto hnutí spojovalo sexuální vědu inspirovanou psychoanalýzou se sociální svobodou dobově ovlivněnou marxismem.  Tento Fenichelův celoživotní zájem pak pokračoval v tzv. „dětských seminářích“ (Kinderseminar ), kteréFenichel organizoval mimo Berlínský institut jako „levou frakci“ mladých psychoanalytiků. Na těchto seminářích se setkával s manželi Reichovými, docházela tam E. Jacobsonová, E. Fromm, G Gero a ještě někteří další.  Cílem této „levé frakce“ bylo hledání spojitostí mezi marxismem a psychoanalýzou.

V roce 1930 se Fenichel stal členem Německé psychoanalytické společnost (DPG). Poté, co NSDAP v čele s Hitlerem ovládla politicky Německo, odešel Fenichel do Osla, kde pomáhal organizovat norskou psychoanalýzu. Tam začal v roce 1934 sepisovat obsáhlé „Rundbriefe“, dopisy určené malému kroužku levicových psychoanalytiků, původně účastníků „dětských seminářů“ v Berlíně. V těchto dopisech komentoval tehdejší psychoanalytické hnutí ve světě a psal kritiky nových knih a článků. V roce 1935 (září/říjen) se Fenichel přestěhoval do Prahy, aby zde převzal vedeni malé psychoanalytické skupiny po Frances Deri, která emigrovala do Los Angeles. Tato skupina začala pracovat již v létě 1933 a bylatehdy složena z německých židovských emigrantů, psychoanalytiků (Annie Reich, Stef Bornstein, Henry Loewenfeld) a také z několika česky mluvících členů (E. Windholz, Jan Frank a další). Fenichel zůstal v Praze do května 1938 a pak se přemístil do Los Angeles v USA.  Během pobytu v Praze, v jeho velmi plodném období, napsal 29 „Rundbriefe“  a řadu článků.

Otto Fenichel, ačkoliv žil krátce,  publikoval na 40 prací počínaje „ Introjektion and Kastrationkomplex“(1925) a konče „Neurotic Acting Out“(1945).  Jeho nejvýznamnějším dílem je encyklopedická učebnice „Psychoanalytic Theory of Neurosis“ (1945) shrnující velké množství literatury  z per autorů jeho doby. Tato učebnice patřila mnoho let k základní literatuře ve většině psychoanalytických institutů ve světě. Také Fenichelova práce „Problems of Psychoanalytic Technique“ (1941) je dodnes inspirujícím čtením a je stále doporučována studentům psychoanalýzy.  Fenichelův esej o antisemitismu je vynikající originální práce,v níž vnější a vnitřní reality jsou integrovány do hlubokého a objevného porozumění antisemitismu a xenofobního chování.

Po své emigraci do USA musel Fenichel skrývat svůj zájem o marxismus, ale nikdy se nevzdal myšlenky, že širší sociální vlivy  – vnější realita –hrají důležitou roli ve vytváření neurotických poruch.  Víra v politický marxismus byla historickým omylem mnoha levicových intelektuálů třicátých let 20. století a Fenichel k nim patřil. Nicméně vnější skutečnost a její vlivy (nejen ty traumatické) nemůže být v psychoanalytickém teoretizování přehlédnuta.  Díky ničivé politické realitě musel Fenichel opakovaně emigrovat (Oslo, Praha, Los Angeles).  Nacistická a komunistická ideologie zasáhly podstatně také do vývoje české psychoanalýzy, která desítky let přežívala v sociálním podzemí.

Fenichelova profesionální a osobní traumatická historie dobře koresponduje s českou psychoanalytickou myslí tak, jak se formovala ve 20. století.  Fenichelova freudiánská orientace, jeho do jisté míry „bludná“ marxistická orientace, jeho obrovské úsilí v rozšiřování psychoanalýzy pod tlakem vnějšího ohrožení, vědomí významu sociální reality, nové začátky v nových sociálních podmínkách, problém politické nesvobody – to vše je nám dějinně blízké a nevědomě nás determinuje.  Je proto více než logické že Česká psychoanalytická společnost se rozhodla organizovat v Praze pravidelné konference vycházející z Fenichelova odkazu. Máme v úmyslu  vybírat psychoanalytická témata s cíleným přesahem do filozofie, historie, politiky a sociálních věd vůbec. Chceme použít různé Fenichelovy práce a myšlenky a otevřít je diskusi.  Na každé konferenci chceme rozvíjet kulturu malých diskusních skupin. Chceme zvát nejen psychoanalytiky, ale také odborníky z jiných oblastí.  Jako účastníky rádi uvítáme také studenty. Chtěli bychom vytvořit prostor pro dialog s ostatními humanitními vědami.

Michael Šebek

HISTORIE ČESKÉ PSYCHOANALYTICKÉ SPOLEČNOSTI

Psychologicko-psychiatrická veřejnost začala být v Praze seznamována s psychoanalýzou zhruba od roku 1920 na přednáškách prof. Jaroslava Stuchlíka (1890 – 1967), který byl během svých studií ve Švýcarsku v kontaktu s E. Bleulerem a C.G. Jungem a později ve Vídni se seznámil se S. Freudem a A. Adlerem. Pro biologicky orientovanou pražskou psychiatrickou kliniku byl však se svými názory nepřijatelný, a tak odešel na Slovensko do Košic, kde nadchl pro psychoanalýzu své žáky Emanuela Windholze a Jána Franka, kteří se v ní později vycvičili.

V počátcích české psychoanalýzy měl výraznou roli též kroužek ruských emigrantů kolem prof. Nikolaje Jefgrafoviče Osipova (1877 – 1934), který v Praze pořádal semináře, jejichž účastníky seznamoval s myšlenkami psychoanalýzy. Sám byl v korespondenčním kontaktu se S. Freudem. Po jeho předčasné smrti přešli někteří členové jeho kroužku (včetně Theodora Dosužkova) do Pražské psychoanalytické skupiny, jež se formovala kolem Emanuela Windholze po jeho návratu z výcviku v berlínském institutu v roce 1931. V roce 1933 emigrovala do Prahy před nacismem německá analytička Frances Derie, která poskytla cvičné analýzy dalším členům pražské skupiny Richardu Karpemu a Jánu Frankovi. Ve své osobní analýze u ní pokračoval i Emanuel Windholz. Další cvičné analýzy poskytovaly emigrantky Steffi Bornstein a z Vídně přicestovavší Kristine Olden. Teoretické semináře začaly na podzim roku 1933 a od roku 1934 se na nich podílela i Annie Reichová.

Vídeňská psychoanalytická společnost převzala na kongresu v Luzernu patronát nad rozvíjející se pražskou skupinou. Víkendové semináře a supervize tak poskytovali z Vídně přijíždějící Edward Bibring, Robert Waelder, René Spitz, Paul Federn, Ernst Kris a August Aichhorn. V roce 1935 vystřídal Frances Derie v úloze vůdčí osoby výcviku Otto Fenichel, který přivedl pražské členy k přijetí do IPA jakožto oficiální Study Group na kongresu v Mariánských lázních v roce 1936. Presidentem společnosti byl zvolen MUDr. Emanuel Windholz. To byl první IPA kongres na území České republiky (tehdy Československa). O 77 let později v roce 2013 se v Praze uskutečnil druhý kongres konaný na našem území.

Je důležité připomenout, že vzdělaná předválečná populace v Československu byla převážně dvojjazyčná. Lidé mluvili jak česky, tak německy (jako většina českých Židů), takže mezi pražskými členy skupiny a německy mluvícími vyučujícími hosty nebyla žádná jazyková bariéra. To všechno zmizelo během druhé světové války. Období rozkvětu psychoanalýzy trvalo jen do obsazení Československa Třetí Říší v březnu 1939, po kterém většina psychoanalytiků z Československa emigrovala. Jediný, kdo zde zůstal a v psychoanalytické praxi a výcviku pokračoval, byl ruský emigrant MUDr. Theodor Dosužkov (1899 – 1982). Během okupace Československa (1938 – 1945) pořádal dr. Dosužkov ve své neurologické praxi psychoanalytické semináře a prováděl analýzy zájemců z řad členů svého kroužku. Bylo jich více než dvacet. Česká psychoanalytická společnost je mu vděčná za přežití psychoanalýzy v nejtěžší době historie naší země.

Hned po skončení války navázal dr. Dosužkov spojení s IPA. Kromě něj byli přijati za přímé členy (direct members) MUDr. Otakar Kucera a MUDr. Ladislav Haas, kteří pokračovali ve cvičných analýzách nových kandidátů. Rozrůstala se odborná knihovna a byly položeny základy výcvikového institutu. V letech 1946 – 1948 vyšly tři psychoanalytické ročenky, skupina kolem prof. Wiškovskeho pokračovala ve vydávání sebraných spisů S. Freuda a dr. Dosužkov vydal tři původní knihy. Naneštěstí nový rozkvět psychoanalýzy netrval opět dlouho. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 přešla skupina do podzemí. Psychoanalýza byla oficiálně prohlášena za buržoazní pavědu a soukromá lékařská praxe byla zakázána. Někteří členové ze skupiny odešli z obav o svou existenci.

V šedesátých letech 20. století komunistický režim poněkud polevil ve své nekompromisnosti, a tak se existence neoficiální psychoanalytické skupiny a jejího institutu stala „tajemstvím, o kterém všichni mluví“. Nicméně opět toto období rozkvětu společnost a psychoanalýzy náhle opět skončilo i s mnoho dalšími nadějemi v Srpnu 1968 okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Tajná analytická praxe a výcvik kandidátů navzdory Normalizaci pokračovaly a podzemní psychoanalýza přežila. Členové skupiny oficiálně pracovali jako psychiatři nebo psychologové ve státních zařízeních. Jejich práce s analytickými pacienty, odborné semináře a výuka probíhali po pracovní době v soukromých bytech.

Při výběru pacientů do analytické léčby byla nezbytná jedna zvláštní opatrnost. Nemohli jsme do ní přijímat přívržence komunistického režimu. O to přísněji jsme postupovali při výběru kandidátů výcviku. Člověk, o němž bylo známo, že tajně pracuje jako psychoanalytik, nemohl odborně publikovat a postupovat ve vědecko-pedagogické kariéře. Někteří obzvlášť bojácní šéfové své zaměstnance-psychoanalytiky vypuzovali z práce, což bylo obzvlášť nebezpečné, pokud člověk hned nenašel jinou práci. V té době existovala „pracovní povinnost“. Tomu, kdo nebyl zaměstnán, hrozil trest vězení pro „příživnictví“. V šedesátých a sedmdesátých letech, kdy mezi východoevropskými sovětskými satelity nebyla uzavřená hranice, prošli v Praze cvičnou analysou čtyři kolegové z Varšavy. Návštěvy Prahy byly pro zahraniční analytiky nebezpečné. Někteří to přesto riskovali, např. prof. Widloecher, prof. Harald Leupold-Loewenthal a René Diatkine s dalšími členy pařížské společnosti.

K průlomu naší izolace došlo na konferenci v Budapešti v roce 1987, na níž se postupné integrace východoevropských zemí do IPA ujala tehdejší presidentka EPF Han Groen-Prakken, po které je i dnes pojmenován východoevropský psychoanalytický institut, který vznikl jako společný výtvor Mezinárodní psychoanalytické asociace (IPA) a Evropské psychoanalytické federace (EFP). Han Groen-Prakken poté navštívila Prahu a spolu s Ronaldem Bakerem a později i s i Joseph a Anne-Marie Sandlerovými u nás několikrát přednášeli a prováděli supervize. Ještě před sametovou revolucí v létě 1989 bylo pět z nás (Fischelová, Kocourek, Mikota, Šebek, Vacková) přijato za přímé asociované členy IPA a do Prahy nás pravidelně přijížděli supervidovat Rolf Kluewer, Anette Vatillon a Nikolaas Treurniet.

Po zrušení železné opony jsme se domnívali, že cesta k dosažení statutu Component Society bude snadná. Odcházeli jsme ze zaměstnaneckých poměrů ve státních institucích a zakládali už legální soukromé psychoanalytické praxe. Stali jsme se Study Group of the IPA, náš institut pracoval na oficiální bázi. Jiří Kocourek založil Psychoanalytické nakladatelství, jež mimo jiné dokončilo vydání kompletních sebraných spisů S. Freuda. Díky pomoci Sponsoring Committee ve složení Fridrich-Wilhelm Eickhoff jako předseda, doprovázený Haydeé Faimberg a Raphaelem Mosesem byla v roce 2004 Česká psychoanalytická společnost ustavena Component Society IPA. Česká psychoanalytická společnost má nyní 35 členů, z toho 12 tréninkových analytiků a 26 kandidátů.

Celkově jeden z hlavních úkolů mladší generací českých psychoanalytiků je najít cestu z domácích forem psychoanalýzy vzniklých během mnoha let utlačování. Pokoušíme se rozvíjet více důstojnou, otevřenou a mezinárodní psychoanalýzu. Proces vykročení ze stínu minulosti a připojení se k hlavnímu proudu celosvětové psychoanalytické kultury, především když vezmeme potaz mnoho let izolace české psychoanalýzy a to, jak se ve světě psychoanalytické směry vyvíjely bez podobných traumat, není vůbec jednoduchý. Ačkoliv nás toto nepochybně zpomalilo v našem vývoji, tak nás to zároveň i motivuje vychovávat novou generaci kandidátů a členů, kteří jsou méně ovlivněny minulostí. České psychoanalýza chce také reflektovat pozitivní stránky středoevropské mentality, která reprezentovala most mezi různými způsoby myšlení, mezi Východem a Západem.

pořadatel

Česká psychoanalytická společnost

partneři

Ministerstvo kultury ČR Židovské muzeum v Praze New York University Prague